sobota 2. dubna 2011

První dva jarní matche Bazingy!

Tento post se objevuje na mém supr (čupr) trůpr blogísku proto, že nevím, kdy ho Bitch, nebo další, kdo mají práva, hodí na stránky týmu Bazinga. Kdo to náhodou neví, tak od září (teda od října, protože mě schvátila rýmička a posléze angína) moje osoba hraje malej fotbal za výše zmíněný tým v PKFL (Pražská klubová fotbalová liga). Hrajeme nejnižší soutěž, protože jsme se letos přihlásili a jak se nám daří, zjistíte po kliknutí na 3.A ligu. A protože Bitch neví, co má všechno kopírovat, tak mu napovím, že po dvojtečce už může hrdě kopírovat na naše stránky:

Also, přes zimu jsme přezimovali na prvním místě naší ligy jen díky lepšímu skóre před Convertem. První místo vypadá pěkně, ale třetí Red team za náma zaostával pouze o dva body a měl dva zápasy k dobru, které v průběhu jara s velkou pravděpodobností promění v šest bodů. Jelikož v jedné z druhých lig skončil jeden team, je pravděpodobné, že z každé třetí ligy postoupí dva týmy, takže pokud chceme nahoru, je pro nás prioritou skončit do druhého místa, tolik statistika. Jaro se blížilo a my se těšili jako malí kluci, až zase kopneme do tý meruny a všem ukážeme, jak to umíme. Problémy s adminem se konečně vyřešili, my v úterý potrénili před kolejema a přišla sobota.


BAZINGA! - AC SOUTERRAIN 4:1 (1:1)

Pohled do tabulky hovořil jasně, zápas prvního s posledním, my navíc doma, na podzim výhra 7:0, ovšem to hrál soupeř v pěti. Sešlo se nás 9, brankář čapoun Kroupa, v obraně Hryzy, Bitch a Jany, střed Mekii a Máslo, útok Drši, Drsnej Drši, a Přeceda, přičemž po poločase šel Jany do útoku a já do obrany. Rozhodčí se nedostavil, takže jsme se museli sami hlídat, což vedlo k tomu, že hra nebyla zbytečně vyhrocená. Asi jsme měli v hlavách, že výhra nám nemůže uniknout a od začátku to hodně skřípalo. Suteréni začali s rozestavěním 3 - 2, útočníci naše obránce příliš nenapadali, takže byl prostor pro rozehrání po zemi, bohužel balon nás příliš neposlouchal, přihrávky stály za prd a vepředu jsme se to všechno snažili cpát zahuštěným středem, kde nebylo místo a zbytek pochytal gólman Suterénů.. Když se k tomu přidá naše střelecká impotence, tak je jasný, že to nebyl kdovíjakej poločas. A přišel trest. Po jedné z mála chyb obrany přišel gól na 0:1, kterej nás nakopnul a naše hra šla nahoru. Ale náš tlak opět nevedl v gól. Až v samém závěru poločasu Hryzy po závaru nekompromisně zavěsil a vyrovnal na 1:1. V poločase jsme si řekli, že to musíme roztáhnout do stran, což jsme opět moc nedodržovali, ale vytvořili jsme si tlak a chtěli dát vedoucí gól. Ten přišel v 46. minutě. Po sporném souboji na naší polovině se Suteréni domáhali faulu, Máslo pokračoval ve hře a akce vedla ke gólu Dršiho na 2:1. Těžko hodnotit ten souboj, z mýho pohledu to faul nebyl, ale přecejen mě trochu mrzelo, že gól padnul zrovna po sporným zákroku, přítomnost rozhodčího by se v tu chvíli velmi hodila. Suteréni nesložili zbraně (to je ale klišé kec, co?), otevřeli hru a měli i pár šancí, ale Kroupa v naší bráně se už nenechal překonat. Na konci zápasu přidali ještě Jany a Drši po gólu, takže konečné účtování bylo 4:1. Po zápasu jsme byli rádi, že jsme získali tři body ("Důležitý jsou body a jedno jak, důležitý jsou body a na ostatní se vyser."), ale sami jsme věděli, že náš výkon nebyl zdaleka ideální. Pozápasové plnění povinností spolu s rozborem proběhlo na tradičním místě a my už pomalu mysleli na následující trojboj United - Red Team - Converto.


UNITED PRAGUE o.s. - BAZINGA! 0:2 (0:1)

Sobotní podvečer byl opět ve znamení PKFL. Tentokrát nás čekal šestý team tabulky. V obraně nastoupili Hryzy, Roman a Kandy, samí ostřílený borci, ale tentokrát nám chyběli oba klasický střeďáci Mekii a Bitch, takže na týhle pozici se střídali Láďové a v útoku opět úřadovali bratři Dršatové a já. V bráně se objevila nová akvizice Pavel, který už při rozcvičení ukázal, že chytat opravdu umí. Domácí se sešli pouze v šesti lidech a v jednu se na hřišti objevil i Žíža, který se však nedotknul balónu:). Rozhodčí se tentokrát dostavil, ale nakonec to bylo spíše na škodu. United se snažili rozehrávat hlavně vzduchem, ale s tím neměla naše obrana žádné potíže, protože výškově obránci útočníky převyšovali asi o hlavu ("Tyjo, ten je fakt vysokej."). Co stálo opět za prd, byla útočná fáze, balon do nohy jsme se pořádně nedali, střely taky nebyli nejlepší a nejpřesnější (Láďova tyčka ale pořádně zatřásla brankovou konstrukcí), prostě bída. Ale ani soupeř s dvěma šikovnými útočníky se nedostal do vyložených šancí. Naše šance pak končili na gólmanovi nebo obráncích. Již velmi brzo se ukázalo, že rozhodčí si to přišel odstát a ne odpískat. Auty neukazoval, fauly nepískal, prostě jako by tam nebyl, což vedlo k tomu, že se přetvrdilo a moc nepřiznávalo, proč taky, když tam byl rozhodčí. V druhém poločase pak trošku zbytečně plály na hřišti emoce. Náš vedoucí gól přišel tak kolem 20. minuty po rohu, který ostře kopnul Hryzy a obránce si dal vlastence. My se uklidnili a zbytek poločasu se odehrál v naší režii. V poločase jsme si říkali, že musíme zlepšit hru, využít toho, že United nemůžou střídat, ale hra se nezlepšila. Pořád jsem se dostávali do šancí, které jsme nedokázali proměnit a United začali vepředu více zlobit. Villa s Blonďákem pořádně ukázali, že hrát uměj a my měli hlavně s nimi čím dál víc problémů. V druhém poločase vzniklo bohužel několik sporných situací, které rozhodčí většinou neřešil taky ani tak, písknul a kdo si víc vykřičel balon, ten ho měl. To bohužel nepřispělo k atmosféře na hřišti, ale i United se snažili výsledek především uhrát, než si ho vybrečet, narozdíl od Heroes. Z druhého poločasu rozhodně stojí za zmínku akce, po které Tom netrefil prázdnou branku (Pavel to po zápase okomentoval "Ten gól šel dát." nebo nějak tak, opravím to, pokud mi někdo napíše jak to bylo), ale odčinil si to gólem na 2:0. Ani ten nás příliš neuklidnil, United se snažili o zkorigování výsledku do samotného konce. Ale obrana a brankář vydrželi nápor a nenechali United vytovřit si čistý šance. Po zápase proběhl rozbor na přilehlé zahrádce, o výsledku se dozvěděl i kapitán a my se shodli na to, že proti Red Teamu by náš výkon rozhodně nestačil. Otevřela se otázka další taktické přípravy, před zápasem s redama by se možná hodila.


A to je dnes vše milé děti, ať jste mě četli kdekoli, snad zase něco někdy napíšu!

Přeceda.

úterý 15. března 2011

Trpaslicon 2011

Pro ty, kdo náhodou nevědí, co je Trpaslicon, tak je to festival britského humoru, sci-fi a fantasy, který měl i letos tři hlavní sekce: Red Dwarf, Sci-fi a Fantasy a Britcom (více o nich dále). Letošní téma bylo Pistolníci z Apokalypsy, já se účastnil počtvrté v řadě a podruhé i v roli přednášejícího (loni jsem měl možnost představit (byť americký) sitcom Scrubs). Jelikož díky předchozím trpáčům znám hodně z programu, stává se pro mě tahle akce spíš společenskou událostí, kdy mám možnost pokecat se známými lopušáky a nejen s nimi. Letos mě sice zklamala malá účast hádankářského komanda (jen já, ReneeS, Dr_Bilo s přítelkou), ale i tak to opět stálo za to.

Prakticky celý můj pátek se již nesl v duchu Trpasliconu. Musel jsem nakoupit nějakej proviant a pití a hlavně dodělat přednášku o seriálech, kterou jsem měl hned v pátek večer. Ačkoli jsem vstával brzo, tak přednášku jsem dopsal kolem pátý hodiny a ve čtvrt na šest dodělal poslední titulky k videím. Přijet nejpozději na sedmou, abych stihl zahájení, se mi sice nepodařilo, ale nakonec to nevadilo, protože orgové v tělocvičně čekali, než se sejde pořádný obecenstvo a teprve pak odstartovali celý festival. Řekli nám, kde jsou záchody, kde nejsou sprchy, jak splachovat kliky do záchodu a představili jednotlivé sekce. Po zahájení jsme se přesunuli do víru dění, což je chodba, kde byla tradičně umístěna prodejna triček, nealkoholická nálevna U Slečny Loly a dvě sekce. Všichni chtěli nakupovat, aby se na ně dostalo, a tak se slečny u triček musely hodně otáčet, rozhodně jsem jim v tu chvíli nezáviděl, sám jsem ještě nevěděl, jaké si koupím, ale přátelům jsem nakoupil. Po nákupu jsme se usadili na přednášce o Neilu Patricku Harrisovi a poté si poněkolikáté vychutnali Dr. Horrible’s Sing-Along Blog s NPH a Nathanem Fillionem. Ještě jsme na chvilku koukli na Brittas Empire, a na jedenáctou večerní jsme se přesunuli do tělocvičny, kde jsme s Kcharlem měli přednášku o seriálech. Svůj výstup nemůžu hodnotit, ale ačkoli mejch přeřeků bylo s postupující dobou víc a víc, tak jsem od několika lopušáků dostal pozitivní hodnocení, což moje ego jen potěšilo. Jelikož jsem se rozkecal, víc než jsem čekal, a ukázky ze seriálů byly delší, než by bylo zdrávo, tak se přednáška protáhla až do půl druhé, ale několik diváků vydrželo i tu nekřesťanskou hodinu a neodešlo. Poté jsme s hádankáři zalehli v tělocvičně, ale ještě do půl třetí jsme kecali, než jsme usnuli.

Plán na sobotu byl jasný: spát cca do jedenácti a pak si užít program. Vzhůru jsem byl už v osm, tak jsem šel na Ovečku Shauna, kde jsem i posnídal. Od jedenácti jsem se zašel mrknout na Spaced, které/ý jsem neznal, a i když mám rád Simona Pegga a režiséra Edgara Wrighta, tak tenhle seriál mě příliš neoslovil. Ze Spaced jsme se přesunuli včas do tělocvičny, abychom stihli finále v Mistrovství světa v zírání. Finále bylo plné napětí, útoků a tělocvična bouřila. Nakonec vyhrála Klaracroft, a dostala jako další medailisté věcné trpaslíkovské ceny i diplom s nezkomoleným nickem, což byl unikátJ. Po zírání následoval opět přesun do Britcomu na Čtyřicítku na krku s Hugh Laurem. Moje únava dostoupila vrcholu a já ve vydýchané místnosti usínal. Proto jsem si šel lehnout, abych se dal dohromady a probudil jsem se právě včas, abych stihl od tří besedu s herci z Divadla v Dlouhé. Byl to pro mě jeden z vrcholů Trpasliconu, herci byli vtipní a dvě hodiny s nimi utekly jako voda. Velký palec nahoru za tuto besedu! V pět hodin nastal čas na večeři. Program nám to dovoloval, a tak jsme zašli do blízké restaurace a viděli i první poločas zápasu Plzeň – Sparta. No, radši bych to neviděl. Po večeři a nákupu jsme dorazili akorát včas na vyhlášení masek, kterých bylo hodně a velmi mě mrzelo, že můj favorit Kolík AťSePicnu se do užší pětky nedostal. Do té se probojoval opilý Kriťák, vindaloo bestie, Kalimero, paní Dlaňová a Dibley Family. Všechny masky diváci ohodnotili potleskem a křikem a Rimmerův potleskoměr určit za vítěze Kritona. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, vítěze už nikdo nezmění. Přesto si myslím, že měla vyhrát moje a Bilova favoritka paní Dlaňová. Po maskách zbyl přesně prostor pro nové díly Trpaslíka, tentokrát již v dabingu. A v devět hodin přišel vrchol, na který jsme všichni čekali – Dabéři Rimmera (Kamil Halbich), Listera (Martin Sobotka), Krytona (Zdeněk Dušek) a režisér českého znění Janoš Vaculík. Tahle (letos výjimečně střízlivá) skvadra vždycky pobaví, na zvídavé dotazy odpoví, někdy zazpívá, nebo zatancuje, peníze ukáže, na nízký důchod si postěžuje, prostě nikdy nenudí. Stejně jako loni nám předvedli dabing v přímém přenosu a opět si s tím poradili na jedničku, hodina byla opět zoufale málo, ale dobrého pomálu, můžeme se snad těšit zase za rok. Bylo deset večer, kam teď? Po krátkém občerstvení jsme se přesunuli na Black Books s vidinou dalšího programu. Ačkoli běžělo Garth Marenghi’s Darkplace již na předchozí trpáčích, tak mě do letoška míjelo. Rimmer nám krátce přiblížil seriál, a pak jsme jen koukali. Koukali jako koukali i koukali jako koukali, tahle geniální úchylnost mě i Bila dostala a nakonec jsme viděli všech šest dílů. Kvůli takovýmto věcem, které bych jinak neobjevil, jezdím na Trpaslicon. Po šestém díle bylo již dost pozdě a byl čas spát.

V tělocvičně kdosi neskutečně chrápal a chrápal i ráno, když jsem vstával a dokonce ještě v 11 hodin. V neděli jsem zaskočil ještě na Frye s Lauriem a Hale and Pace, koupil si konečně tričko a polštářek, a pak už najednou bylo poledne a na programu bylo jen ukončení celého festivalu. Organizátoři poděkovali nám návštěvníkům a my je odměnili zaslouženým potleskem.

Na závěr bych rád shrnul celý víkend:

- Co se týče organizace mají organizátoři můj obrovský obdiv. Předpokládám, že si opět užili při přípravě všeho možného, ale z pohledu návštěvníka klapalo všechno na výbornou. Kromě zdržení na začátku (který všichni rádi odpustíme a už jsme na něj zapomněli) běželo všechno skvěle, smekám. Je vidět, že to nedělají poprvé a mají to vše perfektně zajeté, už teď se těším na desátý ročník.

- Tělocvičný saloon opět nabídl převážně trpasličí klasiku, kterou všichni máme rádi, a neomrzí, klasické MS v zírání, soutěž masek, dabéry Trpaslíka a letos i besedu s herci z Divadla v Dlouhé. Tělocvična se opět povedla.

- Kde budu trochu mrmlat, to je sekce Sci-fi a fantasy. Není mi moc jasný, co v týhle sekci dělalo HIMYM, TBBT a Neil Patrick Harris. Ačkoli mi ty seriály nevadí, tak jejich nasazení v týhle sekci postrádá logiku. Ovšem za Dr. Horribla a RHPS dávám pochvalu, přesně takovýhle věci (podobně jako např. loni Lexx) do týhle sekce patřej – kvalitní, málo známý filmy/seriály (ačkoli jsem oboje znalJ). Místo HIMYM nebo TBBT bych byl radši kdyby se objevil např. nový Sherlock, ačkoli to není sci-fi ani fantasy, tak je aspoň britský.

- Sekce Britcom přinesla hlavně osvědčené věci, které už pravidelní návštěvníci většinou znají. Ale nakonec jsem tady objevil perlu v podobě Darkplace.

Na závěr jsem si tedy neodpustil i trochu té kritiky, ale to bylo spíše proto, že jsem nechtěl být jen pozitivní. Devátý ročník Trpasliconu byl precizně připravený, měl skvělý program a opět jsem ho nechtěl opouštět. Ještě jednou díky všem organizátorům, přednášejícím a desperátům, co se na Trpasliconu sešli, za skvělý víkend.

A ještě pár odkazů:

Pro zájemnce moje přednáška ke stažení

Stránky Trpasliconu

Ohlasy k Trpasliconu

České stránky Červeného trpaslíka


John_McClane (známý též jako Přeceda)

neděle 13. června 2010

Jak jsme na kole objeli Prahu

Poprvé jsem objezd Prahy jel s Hecíři před pěti lety. Pokud si to pamatuju dobře, tak tahle akce vznikla tak, že si o tom někdo dost dlouho povídal v hospodě, až přišel Evžen, kterej to nakonec uspořádal. Byl to správnej hec a i kamarádům, kterým jsem o tom vyprávěl, se nápad líbil, tak jsem se rozhodl tuhle akci pro ně zopakovat. Datum 12.6. jsem vybral dostatečně dopředu a modlil se, aby mohlo co nejvíc lidí. Samozřejmě že jsem vybral takové, že se krylo s krosmaratonem v Jizerkách, takže nikdo z Hecířů se k nám nepřipojil. Ale jinak téměř všichni, se kterými jsem počítal, mohli. Vypadalo to, že nás bude pět, nakonec se připojil Pavel čvuťák a přítelkyně druhého Pavla, takže nás bylo sedm.

Domov – Roztoky (0 km)
Celej tejden dávám dohromady trasu, kterou získávám od Zity, kupuju si konečně aktuální mapu a ve středu s Danem projíždíme jihozápadní část trasy objezdu. Nalézáme na ní pár zákeřných míst a jednu náhradní trasu, abychom se vyhnuli jízdě po silnici 101. Stále sleduju předpovědi počasí. Vypadá to, že nebude pekelný vedro, ale mohlo by pršet. Hlavně že nebude 35°C. Navíc většinu týdne nejezdí pražské přívozy, což mě moc netěší, zvláště, když přívozem začínáme. Vymýšlím náhradní trasu přes Řež, ve čtvrtek už ale přívozy MHD jezdí a Dan volá do Klecan – v sobotu ráno jejich přívoz pojede. V pátek si kupuju všechny důležitý věci, připravuju kolo, balím všechno do batůžku a těsně po půlnoci jdu spát. V sobotu vstávám v sedm, nějak se nestíhám nasnídat, piju jen čaj, sbalím svačinu a jedu na metro, který jede v 7:26. Tam už čeká Dan a za chvíli přijíždí Petr. Na Holešovicích potkáváme Pavla s přítelkyní, a ve vlaku se připojí druhý Pavel s Vaškem. Jsme kompletní a v 7:56 jsme v Roztokách.

Roztoky (0 km) – Klecánky – Klecany – Sedlec - Líbezníce – Hovorčovice - Veleň – Brázdim – Popovice - Dřevčice - Svémyslice - Zeleneč - Šestajovice - Jirny - Nové Jirny – Úvaly (36 km)
Přívoz ovšem jede už v 8:00. Dan jim sice říkal, že tam ráno pojedeme, ale přesto se bojím, abychom nemuseli čekat do 8:30 na další. Prvních 800 metrů tedy jedeme velmi zostra, přijíždíme k přívozu a ten nikde. Je na druhý straně, žádnej pohyb okolo, zvon na naší straně není. Naštěstí po pěti minutách někdo vylejzá a přívoz nám jede naproti. Padá mi kámen ze srdce a my se dostáváme poprvé přes Vltavu. V Klecanech si užíváme první výšlap, když se vydrápeme nahoru, sluníčko už pěkně hřeje, ale díky oblačnosti nás moc nesmaží. Kilometry poměrně snadno ukrajujeme a kolem 9:30 máme v nohách 25 kiláků. Jedeme pohromadě, povídáme si a nálada je dobrá, sil máme dost. Cestu znám hlavně já a Dan, který ovšem ve Veleni neuhne na Přezletice, ale pokračuje na Brázdim. Naše první zajížďka, přidáváme si cca 2 kilometry. V Úvalech si v 10:20 dáváme první 20minutovou pauzu, jsme za čtvrtinou objezdu. Dáváme si v cukrárně zmrzlinu a špičky se zkyslým krémem, mňam. Sluníčko už začalo docela pálit, tak se mažeme krémem.

Úvaly (36 km) – Dobročovice - Květnice - Sluštice - Březí - Říčany - Kuří - Nupaky - Čestlice - Průhonice - Vestec - Hodkovice - Dolní Břežany – Zbraslav (74 km)
V 10:40 nasedáme znova na kola, zadky začínají trochu protestovat a s Danem skoro na první pokus nacházíme silničku na Dobročovice. Sluníčko nás začíná více a více opejkat, bavíme se o školném, které většinou schvalujeme, o MS ve fotbale a jak nás štvou vuvuzely a řešíme Cancellaru a to, jestli měl opravdu motor v kole a od té doby, pokud někdo předjíždí v kopci, tak ho taky podezříváme. V Říčanech trochu bloudíme, všude samá jednosměrka, nakonec však cestu nacházíme a dostáváme se i přes rozdělanou silnici za Říčanami. Ve vesničce Kuří dosahuju nejvyšší rychlosti (50,0 km/h) a všichni už se těšíme na Zbraslav, kde si dáme oběd. Za Říčanami moc kopců není (kromě vesnic v ďolíku) a do Dolních Břežan přijíždíme od Hodkovic. Na Zbraslav je to 4,5 km z kopce. Užíváme si nejdelší sjezd dne a v 13:20 dojíždíme do restaurace kousek od Vltavy. Petr si dává salát, my ostatní Chickenburger menu, které je sice výborné, ale všichni se nacpeme a trochu usínáme. Únava roste a vidina dalších 56 kilometrů (nakonec to bude o pár víc) do Roztok je trochu depresivní.

Zbraslav (74 km) - Lipence - Černošice - Kala - Třebotov - Choteč - Zbuzany - Jinočany - Chrašťany - Chýně - Hájek – Jeneč (108 km)
Ačkoli se jedná objezd Prahy, na jihu musíme přes Zbraslav a Lipence. Po mostu Závodu míru je další až v Davli a rozumná cesta do Černošic přes Hřebeny prakticky neexistuje, navíc trasa by se protáhla o dalších cca 20 kilometrů. V 14:50 opět vyrážíme, stehna mě bolí, zadek mě bolí už mnohem víc a náš peloton se trhá. Naštěstí jedeme už jenom po cyklotrase 8100, takže na sebe můžeme čekat méně a neztratit se. Každý jede svoje tempo a v Černošcích nás za Berounkou čeká táhlé stoupání. Po více než 80 kilometrech je hodně náročné a na tachometr si radši nastavuji, stejně jako většinu objezdu, čas místo ujetých kilometrů, aby mě neštvalo, jak nenaskakují. Stoupání pokračuje prakticky celých 6 kilometrů až ke Třebotovu. Po Třebotovu následuje Choteč s prudkým klesáním a krpálem nahoru. Přehazuju na převod 1-1, ale i tak sípám a jsem rád, že se do kopce vyplazím. Do Zbuzan je to mírně do kopce, ale nabírám dech a doplazím se tam, máme najeto kolem 93 km. Počítáme, kolik času nám zbývá, abychom stihli v Roztokách vlak v sedm. Petr jde totiž do kina, ostatní chtějí vidět zápas Anglie – USA. Vypadá to, že to stihnem i s menší pauzou, nádhera. Sluníčko mezitím zalezlo za mraky, bude pršet, nebude pršet, je to všelijaké. Psychologická meta 100 km se blíží, překračujeme ji před Chýní a spadne na nás pět kapek deště, skoro jako šampáňo. V Jenči jsme v 17:20, dáváme si pivo nebo kofolu a cpeme do sebe poslední zbytky sladkostí.

Jeneč (108 km) – Hostivice – opět Jeneč - Dobrovíz - Kněževes - Tuchoměřice - Statenice - Černý Vůl - Únětice – Roztoky (132 km)
Vyjíždíme v 17:40, máme hodinu a 20 minut na 21 kilometrů. Vyrážíme. Bohužel do Hostivice, což není dobře. Otáčíme se a opět do Jenče. Díky téhle zajížďce přicházíme o deset minut a musíme tedy jet velmi rychle, pokud chceme vlak stihnout. Sluníčko už probleskuje jen minimálně, zato začalo pořádně foukat. Sice to není proťák, ale i ze strany je velmi nepříjemnej. Skoro nevěřím, že to můžeme stihnout, ale utěšuju se tím, že posledních cca 10 km je podél potoka, kde tak foukat nebude, to musíme stihnout. Stále koukáme na hodiny, počítáme a počítáme. V Tuchoměřicích kluci na nepřehledné křižovatce špatně zatáčí, sám si nejsem jistej, kudy máme jet, ale rozhodně ne na Středokluky a do kopce. Varianta z kopce do Statenic musí být určitě lepší. Křičím na ně a otáčíme to. Už několik kilometrů jedeme kolem 25 km/h, nevím jak ostatní, ale já toho mám dost. Přesto šlapu a šlapu. V Úněticích ještě musíme vyběhnout jeden kopeček a pak jedem jak o život Tichým údolím. Ukazatele vzdálenosti velmi matou, tvrdí mnohem menší čísla, než je skutečnost. K nádraží dorážíme v 18:50. Všichni jsme to stihli, ujeli jsme 132 kilometrů. Vašek kupuje lístek a všichni se pak necháváme na nádraží vyfotit.

Roztoky – Domov
Stejně jak jsme se ráno dávali dohromady, tak se postupně loučíme. Na Holešovicích přijedou metra do obou směrů přesně ve chvíli kdy tam dorazíme, prostě klika. Na Proseku se pak loučím s Danem, kterej to má ještě 7 kiláků domů a nakonec u Penny s Petrem. Doma ve vaně mě pak chytají křeče do chodidel i do stehen, najím se a lehnu k fotbalu. Nic víc už nezvládám. Ale jsem velmi rád, že jsem to všichni zvládli a v pořádku dojeli

Pár čísel o objezdu:
Ujeto: 132 km
Celkový čas: 10 hodin 54 minut
Čas jízdy: 6 hodin 58 minut
Průměrná rychlost: 18,9 km/h
Nejvyšší rychlost: 50 km/h